Mýtus č. 1: Adopce dětí homosexuály je v ČR nelegální. Homosexuálové si nemůžou osvojovat děti.
Adopce dětí homosexuály jako takovými je podle platných českých zákonů přijatelná.Osvojitelem se může stát jak manželský pár (u nás zatím stále pouze muž a žena), tak i jednotlivec (svobodný muž/svobodná žena). Jak jistě všichni víme tak dětský domov není koloniálem, do něhož by měly homosexuální páry zakázán přístup, a dítě rozhodně není komoditou, na níž by si někdo mohl uzurpovat právo. Dítě je živá bytost, a tudíž i žadatelé o jeho adopci musí projít přísným šetřením, aby jim úřady vyhověly, což je také správně. Každopádně úřady se nezajímají o sexuální orientaci žadatele. Dokonce i podle zpráv ze sousedního Slovenska je naprosto nepřijatelné, aby se někdo ptal žadatele o adopci dětí na sexuální zaměření. V závěru tedy lze říct, že adopce homosexuály u nás legální je, a nejen u nás, ale i na Slovensku, v Polsku i v Ruské federaci. V momentě, kdy dojde k osvojení dítěte jednotlivcem, u kterého je pravděpodobnost homosexuální orientace stejná jako pravděpodobnost heterosexuální orientace, si osvojitel může nastěhovat do společné domácnosti partnera stejného pohlaví. Tudíž pokud se někomu nelíbí výchova dětí dvěma muži/ženami, měl by jednoznačně usilovat o zákaz individuální adopce.
Mýtus č. 2: Děti patří rodičům - ne homosexuálním partnerům! Novela zákona poškozuje právo dětí na druhého rodiče i právo rodičů na své děti!
Novela zákona o registrovaném partnerství usiluje pouze o to, aby bylo s registrovaným partnerem/kou biologického rodiče, tj. otčím nebo macecha, zacházeno stejně jako s manželem/kou. Současná právní úprava umožňuje aby si mohl/a nevlastní otec/matka - manžel/ka rodiče - osvojit své nevlastní dítě za souhlasu biologického rodiče, je-li znám, a za souhlasu dítěte staršího 12 let. Kromě těchto aspektů ještě musí opatrovnický soud přezkoumávat další fakta, mezi něž patří zdravotní stav nevlastního rodiče, vztah mezi ním a dítětem. Na právo dítěte znát své biologického pamatuje i NOZ, tudíž jej budou muset rodiče stejného pohlaví informovat o jeho původu, i mu sdělit důležitá fakta o biologickém rodiči. Novela nijak nepoškozuje práva dětí, naopak se právě snaží napravit stav, kdy jsou děti ze stejnopohlavních rodin diskriminovány. (dědictví, pozůstalostní důchody, porozvodové uspořádání,...) Neexistuje jediný objektivní důvod proč zacházet s manželem/kou matky/otce jinak než s registrovaným partnerem/kou otce/matky.
Mýtus č. 3: Lesbické ženy budou zneužívat muže. Jednou zatnou zuby, ani mu neřeknou, že jsou těhotné, neuvedou jej v rodném listě! Připraví dítě o otce a ještě jej přepíšou svojí lesbickou milenkou!
To samé však můžou dělat a věřím, že dělají, zapřísáhlé svobodné matky. Pokud tento model někoho pobuřuje, nechť jednoznačně odsoudí současnou právní úpravu, která umožňuje svobodným matkám připravit dítě o biologického otce a přepsat jej cizím mužem. Řešením by byla povinnost buď uvádět otce v rodném listě, a v případě že matka skutečně otce nezná, protože třeba žila promiskuitním způsobem života, minimálně zahájit řízení o určení otcovství a snažit se dohledat potenciální otce.
Mýtus č. 4: Homosexuálové mají registrované partnerství! Co dalšího by ještě nechtěli. Jasně řekli, že jim stačí, a že dál nepůjdou. A ejhle už jsou adopce v parlamentu! Jako jezinky! Podej prst, a chtějí celou ruku!
Jeden z nejhloupějších argumentů, se kterým jsem se kdy za svůj aktivistický život setkal. Afroameričané se jistě v USA po zrušení otroctví prezidentem Abrahamem Lincolnem dušovali, že víc chtít nebudou, a přece se jejich mladší generace dožadovala zrušení rasových zákonů. Společnost se vyvíjí a demokratický stát vyznávající sekulární hodnoty 21. století, na nichž stojí, na to jednoznačně musí reagovat. Homosexuálové bojují pouze za dobro svých dětí, nikoli za své. Nevím čeho se obávali odpůrci zákona o RP před 10 lety, když adopce homosexuály legální dávno je, a myslím, že už tehdy byla, jak jsem uvedl v prvním odstavci. Neústavní § 13, který měl opozici přesvědčit, že se homosexuální páry nebudou dožadovat adopcí, se právě díky individuální adopci míjí účinkem, a tudíž je i zbytečný. Je až zarážející, že české politické scéně nevadí, když se děti můžou pod posvěcením státu dostávat do nesezdaných stejnopohlavních párů, ale opačný případ odmítají. Mimo jiné je česká verze registrovaného partnerství nedostačující i proto, že nezaručuje stejná práva povinnosti i v dalších oblastech (společné jmění, pozůstalostní důchod, nárok na volno kvůli svatbě a pohřbu). Homosexuálové nejsou žádní nadlidi, nepožívají žádných výsad či nadpráv, naopak řeší stejné problémy jako zbytek populace, pouze se dožadují práva na stejné zacházení alespoň v důležitých aspektech. Například třeba nebyli uvedeni v okruhu blízkých osob v dřívějším Zákoně o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, a tudíž byli i poplatníky daně dědické a darovací. Jako student zaměřující se na daňovou problematiku vám můžu říct, že ty sazby nebyly zrovna nízké, a opět nechápu, proč by poz. manžel neměl platit, ale partner ano.
Mýtus č. 5: Děti mají snad také prarodiče!
I to je dalším důvodem, proč je novela tak důležitá. Ne všichni homosexuálové mají se svými rodiči dobré vztahy, a tudíž existuje riziko, že by se o osiřelé dítě mohli ucházet potenciálně homofobní prarodiče, strýcové a tety, ačkoliv by ono chtělo zůstat s macechou/otčímem. Biologická rodina mívá zpravidla přednost. A i kdyby jsme se nechali ukolébat tím, že soud přihlédne k zájmu dítěte, tak je výsledek vždy velmi nejistý. O tom jak se u nás soudy táhnou se myslím rozepisovat nemusím.
V závěru chci vzkázat všem odpůrcům novely zákona o registrovaném partnerství aby si nejdříve přečetli, oč skutečně běží, a nenechali sebou manipulovat předsudky a stereotypy. Jde pouze o děti, které už v duhových rodinách žijí. Demokratický sekulární stát 21. století nemá právo podporovat jeden rodinný model na úkor jiného.
Blíží se rozhodnutí Ústavního soudu o § 13 Zákona o registrovaném partnerství, tudíž doufejme, že ústavní soudci rozhodnou skutečně správně.